Podle nedávného mezinárodního průzkumu jsou Maďaři národem s nejpestimičtějšími vyhlídkami do budoucnosti. Národ, který vyšel z transformace postkomunistické společnosti jako poražený? Národ ideologů? Sociolog Elemér Hankiss se snaží nastínit různé podoby této kolektivní deprese.

Gallupův ústav položil otázku „Jak vidíte budoucnost?“ reprezentativnímu vzorku respondentů ve 120 zemích světa. Pro Maďarsko je výsledek konsternující: umístilo se na 117. místě, neboť 34,2 % dospělé populace považuje svou situaci za zoufalou nebo téměř zoufalou. Černěji vidí budoucnost už jen obyvatelé Zimbabwe (40,3 %). Z jakých příčin Maďaři před neznámou budoucností kapitulují? A jaké skupiny tvoří oněch 34 %? Pokusme se je definovat.

Poražení Maďaři, kteří se nedovedou zbavit své východoevropské mentality. K tomu se přidá ještě školství a média, aby bylo jasné, že to mají doopravdy prohrané.Ti, kteří se po roce 1989 dostali do finanční tísně, nezaměstnaní, lidé žijící z malého důchodu nebo sociálních dávek, ti, kteří mají nízké příjmy a vychovávají hodně dětí, ti, kteří žijí ze dne na den. Ti všichni jsou přesvědčeni o tom, že neexistuje politická změna, která by jim mohla nabídnout alespoň skromné příležitosti. K tomu, aby několik stovek tisíc lidí začalo věřit ve svou budoucnost, by bylo třeba, aby se hospodářská situace země a její politická a sociální praxe od základu změnily.

Oběti tsunami. Naše hospodářství je v troskách, život stovek tisíc rodin je v nebezpečí, politici jsou neschopní a nepoctiví. Mnoho lidí ztratilo víru v budoucnost. Nové nastartování ekonomiky, transparentnější veřejná správa a rozvíjení sociálního míru by mohly zlepšit představu lidí o budoucnosti.Ti, kteří byli zasaženi ve své ješitnosti, kteří pracují už dvacet let poctivě, aniž by se přitom dočkali uznání a byli po zásluze odměněni, zatímco druzí bohatli. Ti, kteří už nedoufají v příchod spravedlivého sociálního řádu. Zaslepenci, kteří potřebovali k víře v budoucnost velkolepou ideologii. Teď se jí křečovitě drží a vyděšeně sledují okolní zmatek. Jejich blízcí příbuzní s klapkami na očích, ať už na levé, či na pravé straně – jedni tvrdí, že současná vláda prodala zemi za babku, druzí naopak, že demokratický řád vezme za své v příštích volbách [s eventuálním návratem pravice]. Kvůli chybějícímu konsensu bude maďarská společnost vždy tíhnout k obavám nebo katastrofismu.

Závisláci na pokroku, ti, kteří se nechali ukolébat malými či velkými mysliteli a jejich slovy o tom, že dějiny lidstva jsou triumfální cestou k pokroku. Jejich víra je zničena a oni nevědí, kde hledat světlé zítřky. Ti, které zklamala EU, kteří si v sedmdesátých a osmdesátých letech představovali, že se všechny problémy rázem vyřeší, jakmile se země bude moci stát součástí západního světa. Problémy se ale nevyřešily. A tito lidé jsou nyní hořce zklamaní, podobně jako bývají děti ze svých rodičů.

Občané s vybraným vkusem, kteří cestují napříč Evropou a kteří jsou po návratu z Vídně, Paříže nebo Londýna (právem) zděšeni tím, co tu vidí. Výjev je to vskutku zdrcující. Vzpomeňme nicméně jistého hraběte Széchenyi [1791-1860], který se z Londýna a Vídně vrátil s plány na výstavbu Řetězového mostu.

Paranoici, kteří se třesou vlastně neustále, protože se bojí, že za a) dokud je u moci znepřátelená strana, je to beznadějné; za b) vítězství opozice přivede zemi do záhuby. Jinými slovy jsou tu na obou stranách lidé, kteří nedůvěřují síle demokracie, rozhodně tedy ne demokratickým praktikám v Maďarsku. Lék vidí pouze v upevnění demokratických institucí.

Sókratové a citlivé duše, pro něž nadcházejí těžké časy. Ekonomické a politické změny jsou rychlejší než ozdravování veřejné morálky.

Lidé utrmácení dvaceti dlouhými roky, kteří už nemají sílu věřit v pozitivní změnu. Povaleči, pro něž jsou zhoršující se situace v zemi a celková beznaděj záminkou k tomu, aby nic nedělali a jen si stěžovali. Těžko se budou vzdávat potěšení z netečnosti.

Cinikové, kteří s radostí konstatují, že současná situace jim dává za pravdu: v mrzkém světě – alespoň v tom, který vládne v této zemi – neexistuje už nic čistého, svatého a čestného. Na tom se nemůže a nesmí nic změnit. Tečka.Tímto výčet končím. Tohle všechno by se totiž dalo smést ze stolu se slovy, že jsou-li lidé v depresi, tak je to proto, že mají všechny důvody k tomu, aby v depresi byli. To je možné. Když o tom ale přemýšlíme, mají skutečně tolik důvodů jako ti, kteří žijí v Zimbabwe, Burundi nebo v Togu a musí den co den bojovat o přežití?

Nemluvě o tom, že epidemie pesimismu je mimořádně škodlivá jak pro nás, tak pro celou zemi. Velice bychom potřebovali získat trochu více důvěry: v sebe sama, v druhé, v okolní svět. Nutně bychom potřebovali elán a ducha „Yes, we can“.