Odchod Řecka z eurozóny by vedl k novým geopolitickým otřesům na Balkáně, varuje profesor Jorgos Prevelakis. A Unie by si musela přiznat, že za třicet let nedokázala členský stát „evropeizovat“.

Listopad roku 2011 znamená pro Řecko konec několika cyklů. Jednak toho, který započal roku 2009 nástupem Jorgose Papandrea k moci, především pak ale toho, který byl nastartován v roce 1981 vstupem Řecka do EHS, po němž následovalo první volební vítězství Pasoku. Výsledkem obou těchto cyklů je ekonomická a sociální situace, která nemá se sny řeckých evropeistů nic společného. Recese, dluhy, státní šlendrián, demoralizovaní občané – to vše se děje, jako by snad ani Řecko nebylo součástí NATO a Evropské unie, ale podobně jako ostatní balkánské státy opouštělo komunistické temnoty. Geografická odveta? Nebo jen výsledek vlády jedné rodiny, Papandreů, kterou mnoho Řeků viní z veškerého zla v zemi?

To, co [dnes] vzbuzuje v Řecku a Evropě obavy, je budoucnost. Příliš oslnivá není. Vzhledem k tomu, že zemi zmítanou hospodářskou krizí řídila oportunistická vláda a Evropa byla příliš pohroužena do vlastních záležitostí, vznikla řada krizí, které se nyní vynořují jedna po druhé: včera hospodářská, dnes politická, zítra možná geopolitická.

Mezi Řeky a Evropou se už několik měsíců prohlubuje nová trhlina. V řeckém tisku se množí karikatury odkazující na nacistické Německo ztělesňované Evropskou unií. Rychle se šíří antieuropeismus a protizápadní postoje. Nostalgický stesk po časech relativní prosperity a důstojnosti – éra drachmy –, pocit ponížení z často špatně myšlených komentářů ze strany tisku a evropských představitelů a last but not least, vládní propaganda svalující odpovědnost za politiku úsporných opatření na údajný diktát Evropy, to jsou prvky, které navazují na historickou představu pevně zakotvenou ve schizmatu z roku 1054, čtvrté křížové výpravě, nacistické okupaci nebo americké podpoře diktatuře plukovníků, a živí nepřátelství vůči Západu.

Stačí si promítnout geopolitický kontext Řecka a hned si povšimneme nových nebezpečí. Západní Balkán má ke stabilizaci daleko, Turecko se vzdaluje Západu, hospodářská krize připravuje Spojené státy o značnou část jejich vlivu. Zároveň s tím Rusko a Čína obnovují své bývalé sféry vlivu a budují nové hospodářské a politické vztahy.

Řecko zůstává v tomto geopolitickém regionu pro Západ hlavním kotvištěm. Pravděpodobně právě z tohoto důvodu Evropa Řecku tolerovala odchylky od ekonomických norem. Případný odchod Řecka z Evropské unie nebo i jen z eurozóny by tuto zemi opět proměnil v arénu zájmových střetů mezi Velkou Británií, Německem, Francií, USA, Ruskem a Čínou. Vedle důsledků takového vývoje pro stabilitu regionu by to znamenalo i velké pokoření pro Evropu a její prestiž. Evropa, která chtěla být pro periferní státy modelem a mírotvorcem, by si musela přiznat, že za třicet let nedokázala „evropeizovat“ členský stát považovaný za „kolébku demokracie“.

Nezvládnutá hospodářská krize spustila krizi politickou. Z tohoto neúspěchu je třeba si vzít co nejrychleji ponaučení. Jen tak lze zabránit další mutaci politické krize v krizi geopolitickou.