Kdokoli nechá o nějaké zásadní otázce hlasovat občany prostřednictvím referenda, stává se pro Evropu veřejnou hrozbou. Takový je názor finančních trhů. Od pondělí podobné mínění sdílejí i politici.

Dva dny – přesně tak dlouho trvala stabilita, kterou si evropské elity pracně nově vydobyly. Jen dva dny dělí moment, kdy se oči celého světa upíraly na Angelu Merkelovou v roli kmotry, od současného pocitu, že se topíme. Lékař by pro tuto situaci použil odpovídající termín: patologická. Mohl by přesně popsat, jak nemocná je naše kolektivní psychika, jak nepravdivé a sebeklamné bylo fantazírování o všemohoucnosti, stejně jako přehnané sebevědomí, kterému dalo vykvést.

Zděšení zavládlo v Německu, Finsku, Francii, dokonce i Anglii, zděšení ovládlo finanční trhy a banky. Hrůza a zděšení prostě panují všude – a to jen proto, že řecký ministerský předseda Jorgos Papandreu plánuje nechat v referendu hlasovat svou zemi o osudové otázce.

V úterý, přesně jak bankéři a politici pohrozili, s každou minutou přicházela nová záplava zpráv o potápějících se trzích. Jejich poselství bylo jasné: Pokud by Řekové řekli ano, museli by být úplně hloupí. A Papandreu musí být naprostý hazardér, když se jich vůbec ptá. Než se spirála paniky roztočí ještě rychleji, bylo by namístě trochu poodstoupit a nezaujatě se podívat, co se tu vlastně děje. Uvidíme skutečný úpadek hodnot, které se jednou zdály ztělesňovat myšlenku Evropy.

Vojenská chunta by řecké starosti vyřešila

Někteří hráči na finančních trzích zašli v tomto vyvíjejícím se příběhu o úpadku ještě o něco dále. Britský deník Telegraph přinesl zprávu o vtipu, který koluje ve finančních kruzích a zřejmě se vypráví i v britském kabinetu: Pokud by se v Řecku při převratu dostala k moci vojenská junta, nebyla by to vůbec špatná věc, protože v Evropské unii nejsou junty povolené. A časopis Forbes, který ve finanční komunitě rozhodně není znám proto, že by rozšiřoval klepy, byl dokonce ještě otevřenější: „Co je na tom vtipu nejsmutnější, nebo trpké, chcete-li, je to, že pokud bychom opominuli ten malý problém ohledně vojenské diktatury, bylo by to dobré řešení řeckých starostí.“      

Člověku nemusí nutně podvědomě „docházet“ všechny konotace tohoto vtipu, aby pochopil, jak masivním způsobem jsou vymýtány všechny morální zvyklosti poválečné doby, a to vše ve jménu údajně vyšších finančních a ekonomických principů. Takové procesy probíhají postupně a pracují ne zcela cíleně, někdy po celá desetiletí, než se z nich zrodí nová ideologie. To stejné se vždy odehrávalo v inkubačních fázích velkých krizí, které daly život diktaturám dvacátého století.

Člověk si opravdu musí zapsat, co Papandreu řekl – a co evropským uším zní jako blouznění vrtošivého, svéhlavého pacienta na nemocničním oddělení. „Vůle lidu je závazná.“ Pokud se lidé rozhodnou novou dohodu s EU zamítnout, „pak nebude přijata.“ Uvědomme si, že v Německu chápeme pod slovem „demokracie“ souhlas parlamentu, který přišel před několika dny a který byl prosazen Nejvyšším soudem a uvítán všemi stranami. Musel se kvůli němu dokonce odložit i summit EU. Nic z toho ale, zdá se, neplatí pro Řecko.

Obhajoba Papandrea. Jde Unii příkladem

Co je na řeckém postoji tak nerozumného? Že řecký ministerský předseda předkládá lidu Řecka klíčovou otázku, která se týká jejich vlastního osudu? Ti údajně příkladní a šetrní Němci a jejich politikové reagují naprosto panicky – ale jen proto, že tak panikaří i finanční trhy. Všichni se už stali rukojmími nutnosti předcházet předpokládané reakci finančních trhů.

Je stále jasnější, že to, čím si Evropa právě prochází, není jen nějaká epizoda, ale součást tvrdého mocenského boje o nadřazenost, který svádí ekonomika s politikou. Převaha politiky už utrpěla značné ztráty a proces jejího upozaďování se stále zrychluje. Absolutní nepochopení, se kterým se Papandreův krok střetává, ukazuje na nedostatek porozumění pro roli široké demokratické veřejnosti – a také pro chápání reality, že za vše se musí platit určitá cena.

Není zjevné, že hodnocení demokratických procesů už zcela ponecháváme v rukou ratingových agentur, analytiků a bankovních asociací? Během posledních čtyřiadvaceti hodin byly tyto instituce doslova bombardovány žádostmi o vyjádření a interview, jako by snad měly co mluvit do přání Řeků hlasovat a rozhodovat o své vlastní budoucnosti.

Údajná racionalita finančních a ekonomických procesů pomohla projevit se atavistickému podvědomí. Už se zdálo nemožné urážet celé země a nazývat je „línými“ a „prolhanými“, vypadalo to, že podobné osočování odvál čas s celou érou nacionalismu. Toto chování je ale zpět a zaštiťuje se zdánlivě „racionálními argumenty“. Deformace parlamentního systému, který se vynuceně přizpůsobuje trhu, ovšem legitimizuje občany nejen jako „mimořádné zákonodárce“ – v případě Řecka je přímo nutí jasně prohlásit, co chtějí. Dokonce i v Německu může člověk, který jako svobodně zvolený zástupce následuje vlastní svědomí, vzbudit rozhořčení (je tím myšlen případ Wolfganga Bosbacha, konzervativního spojence kancléřky Merkelové, který zásadně nesouhlasí s dalšími záchrannými balíčky pomoci). To, co se na individuální úrovni stalo poslanci německého parlamentu, se nyní děje celému státu. Pokud budou věci takhle pokračovat, bude takovému chování brzy čelit celá Evropa.  

Papandreu nejenže dělá správnou věc, ale ukazuje směr a cestu vpřed celé Unii. V této nové situaci by Evropa musela udělat vše, co je v jejích silách, aby přesvědčila Řeky, že cesta, kterou jim ukazuje, je ta správná. A pak by musela přesvědčit sebe samu, že tomu tak opravdu je. To by dodalo trochu sebejistoty i jiným, stejně zadluženým zemím Evropy, aby si konečně mohly udělat jasno, jakou cenu jsou připraveny zaplatit za nepostižitelné a nehmotné hodnoty sjednocené Evropy.