Po evropském summitu plánovaném na 23. října by mohl na žádost Německa a Francie následovat 26. října další vrcholná schůzka. Způsob hledání řešení krize eurozóny je důkazem toho, že navzdory neshodám nakonec osa Berlín-Paříž a mezivládní metoda zvítězily nad federalistickou myšlenkou, konstatuje Le Figaro.

Má-li krize eura na něčem zásluhu, pak na tom, že vrátila evropský projekt na pořad dne. Bylo-li před krizí nemyslitelné znovu otevírat Pandořinu skříňku v podobě přepracování smluv, je stejně tak pravda, že se nyní institucionální reforma znovu vnucuje. Celý problém spočívá v tom dohodnout se na podobě Evropy, jakou bychom si přáli mít, a na opatřeních, která je možno přijmout.

Centrem Evropy se staly Berlín a Paříž

Vzhledem k tomu, že je v nebezpečí eurozóna, je jasnou prioritou větší integrace sedmnácti členských států měnové unie. Proces zřizování skutečné ekonomické vlády eurozóny a koordinace rozpočtových a fiskálních politik už započal. V problematických časech to všichni pociťují jako nutnost. Francie a Německo jsou u kormidla a rozhodly se jít příkladem. Padesáté výročí Elysejské smlouvy, které připadá na leden roku 2013, bude pro francouzsko-německou integraci důležitým okamžikem.

I přes problémy ve vztahu mezi Angelou Merkelovou a Nicolasem Sarkozym se toto tvrdé jádro dokázalo při řešení krize eurozóny prosadit. Převládající angažovanost obou velkých ekonomik byla zřejmá. To potvrdilo prioritu mezivládní metody, která získala vrch nad komunitární metodou, jež fungovala v době, kdy byla motorem integrace Evropská komise. Centrem Evropy se staly Berlín a Paříž. Brusel už je pouhým přisluhovačem. „Federalistická“ myšlenka už příliš neodpovídá skutečnosti.

Malé země budou mít vždy problém takový vývoj akceptovat. Důkazem toho je nizozemský návrh na vytvoření nového postu komisaře, který by byl pověřen dohledem nad rozpočty zemí, jež se ocitly ve finanční tísni a požádaly o pomoc euroval.

Počátek nového rozdělení Evropy

Pod taktovkou Paříže a Berlína probíhá konsolidace měnové unie spíše formou posilování vlivu států, o čemž svědčí nominace Hermana Van Rompuye na budoucího „pana euro“.

Bude třeba zareagovat na požadavek zavedení „demokratické kontroly“ rozhodnutí eurozóny, který vyjádřilo jmenovitě Německo. Nápadů je spousta. Aniž by bylo třeba vytvářet přímo nové parlamentní shromáždění, je možné po vzoru zakladatele think-tanku EuropaNova Guillauma Klossy uvažovat o instituci, která by sdružovala volené zástupce jednotlivých států a evropské poslance.

Je zajímavé si povšimnout, do jaké míry se k úsilí o větší integraci sedmnáctičlenné eurozóny staví netečně Britové, kteří nejsou její součástí. Čím dál euroskeptičtější Cameronovu vládu zdá se vůbec neznepokojuje skutečnost, že by Londýn mohl být z rozhodování o ekonomických otázkách v Evropě zcela vytlačen.   

Jiní neskrývají obavy z možného vytvoření „dvourychlostní“ Evropy. To je případ Švédska, jež není součástí eurozóny. V článku zveřejněném na stránkách Frankfurter Allgemeine Zeitung kritizuje švédský premiér Anders Borg a ministr zahraničí Carl Bildt „počátek nového rozdělení“ evropských zemí. Se špetkou proradnosti předpovídají, že pokud má být Evropa skutečně „dvourychlostní“, pak to budou periferní státy s liberálnější koncepcí ekonomiky a větší orientací na konkurenceschopnost, které na tomto kroku nakonec vydělají, přinejmenším co se růstu týče…