Hnutí rozhořčených, která se hromadně formují po celém světě, představují novou formu politické účasti. Ta, ač postrádá organizovanou strukturu, požaduje neustálý dialog po institucích jako jsou politické strany či odborové organizace.

Na první pohled to byla manifestace jako každá jiná – klasický protestní pochod ulicemi města. V sobotu 15. října odpověděli na celém světě lidé na apel „rozhořčených“, který populaci nabádal vyjít do ulic. Ve Frankfurtu se tak shromáždilo několik tisíc osob, kteří zamířili do obchodní čtvrti a k budově Evropské centrální banky (ECB). Pochod byl zahájen i ukončen obvyklými prohlášeními. Význam tohoto dne je nutné hledat jinde.

To, co bylo předtím patrné na Internetu, se ukázalo v ulicích. Bylo zde vidět mnoho párů, obzvláště lidí pokročilejšího věku. Zatímco politické strany byly zastoupeny jen málo, odbory zcela chyběly. Skupinky více než pěti lidí byly vzácné. Manifestace sdružila jednotlivce, kteří se rozhodli vyjít z anonymní společnosti a vstoupit do společenství složeného z lidí, kteří se navzájem neznají.

Důvody k tomu měli zdá se všelijaké. Jedna starší osoba zmínila strach z války. Skupina mladých tvrdohlavě odmítala sundat si masky inspirované postavou z filmu V jako Vendeta. V řadách manifestantů se nacházeli různí vtipálkové, stejně jako občané, kteří se seriózně věnují misionářské práci. Profil a požadavky rozhořčených bylo těžké přesně definovat. To však již není tou nejdůležitější otázkou. To jsou následující dvě věci: Jak se tato forma protestu objevila? A jak může společnost jejího potenciálu využít?

V případě tohoto hnutí již veřejný protest nepředstavuje nástroj, kterým lze podpořit boj odborového sdružení či politické strany. Občané zastupují přímo sami sebe. Protest je namířen proti existujícím institucím, avšak nové instituce samotní účastníci základat nechtějí. Rozhodnutí manifestovat je pro každého individuální. Stejně jako zapojení se do tohoto společenství.

Americký prezident Barack Obama, který na politické požadavky občanů vždy reagoval stejnou otázkou: „Kde je [vaše] hnutí?“, dnes čelí politickému proudu, který žádné společné požadavky nepředkládá. Tradiční forma politického protestu byla zcela převrácena na ruby. Tuto diagnózu – se kterou před dvěma týdny přišel americký profesor žurnalistiky Jeff Jarvis v souvislosti s newyorským hnutím – lze právě tak dobře aplikovat i na Německo. Vidíme zde „revoluci znamínka křížku“. Jde samozřejmě o nadsázku, jelikož se nejedná o revoluční hnutí. Svědčí to však o zajímavé strukturální změně.

Znamínko „#“, anglicky tzv. „hashtag“, které se v prostředí internetových sociálních sítí používá ke klasifikaci informací či komentářů podle tématu, dnes umožnuje koordinovat komunikaci tak, že oslabuje tradicni a centralizujici klasifikacni system podle autora.

O základních otázkách lze diskutovat – či lépe, připojit se k nim – tam, kde se nachází odpovídající hashtag, nezávisle na dominantních médiích. Role hashtagu ve veřejné debatě se prozatím zdá být ještě omezená. V Německu ale jde o inovaci hodnou našeho zájmu, zejména ze strany oficiálních politických stran. Politické programy, které už dlouho ztrácejí svůj smyl a jsou aktualizovány podle požadavků voleb či připravovány za předpokladu, že budou platit pouze dočasně, pravděpodobně brzy ztratí poslední špetku důvěryhodnosti. Místo nich se mezi politikou a veřejným míněním objevují nové formy komunikace, které se zakládají na nikdy nekončící debatě.

Pokud tuto analýzu povedeme ještě o něco dále, mohli bychom říci, že hnutí Rozhořčených není vzpourou, na jakou jsme zvyklí, ale novou formou politické účasti. I když se tento druh občanské účasti zatím stále zaměřuje na politické aktivity, jejichž forma je nám známa, zakládá se nicméně na zcela nových mechanismech. Již nyní ukazuje svůj nemalý mobilizační potenciál. Vyznačuje se pak zejména jediným: svou schopností překonat politický pesimismus a sklíčenost občanů.