Stala jsem se součástí týmu, který se systematicky snaží očerňovat odpůrce ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče. Jako zahraniční reportérka jsem zostudila světového šampiona v boxu a muže, který má ambice stát se vůdcem opozice na Ukrajině – Vitalije Klička. Jsem autorkou novinářské kachny. A tam, kde se kachna psaná mým jménem šíří, se nemůžu bránit.

Ale popořádku. Moje cesta do Kyjeva kachnou začala a kachnou končí. Na rozhovor s Vitalijem Kličkem jsme se s fotografem vydali poté, co všechny české zpravodajské servery a i část zahraničních psaly, že boxer oznámil – po schůzce s oligarchou Viktorem Pinčukem (manžel dcery Leonida Kučmy)- že nebude kandidovat na primátora Kyjeva, ale rovnou na post ukrajinského prezidenta.

Rádio Jerevan

V Kyjevě ale na nás čekalo překvapení, které jsem popsala na webu časopisu Reflex. Ten text měl být avízem na rozhovor, který právě vycházel v tištěné části časopisu. Psala jsem: Místo boxera za stolem sedí jiný Vitalij. Kovalčuk. Místopředseda Kličkovy strany Úder. A zřejmě se dost baví. „Vitalij Kličko se zpozdil v Berlíně. Jistě vám to zítra řekne sám, ale… byla to novinářská kachna. Nikdy oficiálně neoznámil, že bude kandidovat na prezidenta. Naopak bude opět kandidovat na primátora Kyjeva,“ říká pobaveně. Zatímco on se baví, letí mi hlavou: „Takže jste nás nechali přijet do Kyjeva, když je Kličko v Berlíně, a pak nám tu ještě oznámíte, že to celé byla zpráva rádia Jerevan?“

Nejsem zřejmě sama, kdo se bude divit. V Daily Telegraphu vyšla reportáž o boxerovi, který se chce stát „těžkou váhou“ i v politice. A na cestě do Kyjeva už jsou prý i reportéři z polského týdeníku Wprost.

Mluvčí boxera Lena Docenko informaci nedementovala. A Vitalij Kovalčuk ji taky úplně nevyvrací. „Kličko se určitě bude ucházet o post starosty Kyjeva, naše strana se bude účastnit parlamentních voleb v příštím roce. A pak uvidíme, zda budeme mít podporu, abychom vyslali za naši stranu kandidáta na prezidenta. Prezidentské volby budou až v roce 2015.“

Vitalij Kličko nakonec na rozhovor dorazil. Přijel o den později, přímo z letiště. Omluvil se za zpoždění, kvůli nemocné matce musel zůstat v Německu. Pak jsme se dlouze bavili o tom, proč se vrhá do ukrajinské politiky. Článek končil slovy: rozhovor čtěte v Reflexu č.47. Vitalij Kličko v rozhovoru popisoval, jak se stává terčem mediálních útoků. Zprávu o tom, že si brousí zuby na nejvyšší post v zemi prý do světa vyslali jeho političtí oponenti, stejně tak se ho snažili zdiskreditovat lživou zprávou, že ho platí oligarcha Pinčuk.

Cenzorský střih

Už jsme byli v Praze, když mi zpravodaj polské agentury PAP v Kyjevě Jarek Junko na Facebook pověsil zprávu o tom, že Kličko rozhořčil zahraniční novinářku. Rusky píšící agentura Glavcom použila citáty z výše uvedeného textu s tím, že Kličko na rozhovor vůbec nedorazil. Glavcom vycházel z překladu mého textu, který převzal rusky píšící Inosmi.ru. Ten si dal sice práci s překladem víc než 7 000 znaků, cenzorským střihem však čtenářům zatajil obrat v ději. A pak už to šlo rychle: zprávu převzala agentura Unian, zveřejnil ji Kyiv Post, jménem mým a Reflexu Klička špinil ruskojazyčný i ukrajinskojazyčný bulvár.

Nechtěně jsem se tak stala členkou týmu vládnoucí garnitury, která se snaží novou ukrajinskou opozici znemožnit už v jejím zárodku. Vzkaz zní ukrajinským a ruským prostorem jasně: Podívejte se, Ukrajinci, Kličkovi se posmívají i evropská média. Právě na podporu Evropy přitom Kličko tak sází. Chci se bránit. Píšu do všech ukrajinských a ruských agentur, které zprávu šíří, posílám pdf s vytištěným rozhovorem. Jediný, kdo kachnu sprintující internetem nakonec dementuje, je ruskojazyčná agentura Glavcom.

V Česku máme přísloví: Lež má krátké nohy. Jenže v běžecké dráze internetu to jaksi neplatí.

Pokud chcete vědět, co se vaří v kuchyni Evropské unie, měli byste si přečíst blog Jeana Quatremera, Coulisses de Bruxelles  (Zákulisí Bruselu, pozn. překl.). Se zpravodajem francouzského deníku Libération jsme si povídali v Bruselu, „v kantýně ve třetím patře“ v sídle Evropského parlamentu.

Presseurop – kterým jazykem kladete otázky na tiskových konferencích v Bruselu?

Jean Quatremer – samozřejmě francouzsky.

Proč?

Francouzština je jedním z oficiálních jazyků Evropské unie. Společně s angličtinou a němčinou je to dokonce jeden z pracovních jazyků institucí. Angličtina a francouzština jsou zároveň jazyky tiskového střediska. Angličtina, společný jazyk EU, je strašák, který se může zhmotnit, pokud se všichni vzdáme svých národních jazyků. Proto vždy své otázky kladu ve francouzštině, a když se obracím na evropského komisaře, který francouzsky nerozumí, žádám si o tlumočníka. EU je založena na principu mnohojazyčnosti a ochrany jazyků jednotlivých občanů. Na druhou stranu, pokud Komise, Parlament nebo Rada ministrů se rozhodnou používat srbštinu, chorvatštinu nebo angličtinu jako svůj interní pracovní jazyk, je to jejich problém. Když ale komunikujete s občany, je nutné s nimi mluvit jejich jazykem a využívat tlumočníky. Měl by to dělat každý francouzský novinář v Bruselu… Připomínám, že před rokem 1995 existoval jednojazyčný frankofonní režim. Mnohé se od té doby změnilo.

Neuvažoval jste nikdy nad kariérou europoslance, abyste tak lépe bojoval za své názory?

Možnost projít zrcadlem novináře vždy lákala. Ve Spojených státech, Velké Británii nebo v Německu se z mnoha novinářů stávají politici a z politiků zase novináři. S výjimkou Francie, u nás je tato cesta jednosměrná. Jakmile se dáte na politiku, zanecháte žurnalistiku ve jménu nezávislosti tisku. Je to nesmysl, protože novináři přece nejsou političtí eunuchové – mají své závazky, přesvědčení, píšou „odněkud“, to znamená, že mají svůj vlastní pohled na věc. Například já osobně neskrývám, že jsem levicovým evropským federalistou. Na aktuální události se dívám tímto prizmatem. Novinářská neutralita neexistuje. Existuje povinnost novinářské poctivosti, nutnost odhalovat i fakta, která se vám osobně nelíbí, otevřeně přiznat, odkud píšete. Neexistuje však povinnost „objektivity“ jako takové, protože ta je už sama o sobě subjektivním pojmem. Stát se europoslancem mě lákalo, hodně lákalo. Problém však je, že jsem se neviděl v žádné z existujících francouzských politických stran, jsem alergický na stranickou disciplínu a nemám vůdčí charisma. Poté, co jsem zakusil novinářské nezávislosti, je velice těžké se jí vzdát.  

Jste federalista. Znamená to, že věříte ve Spojené státy evropské, o kterých všichni mluví?

Ano. Federalismus neznamená centralizovaný stát, „superstát“, jak jej označují Britové ve snaze zabít myšlenku již v zárodku. Federalismus je způsob co nejefektivnějšího fungování v oblastech, ve kterých je sdílená státní svrchovanost. V Unii už federalismus je, například v měnové oblasti. Evropská centrální banka je úspěšným příkladem tohoto federalismu. Nebo například Komise v otázce hospodářské soutěže.

Pozorujeme, že to, co v Evropě nefunguje, je na úrovni mezivládní spolupráce. Hospodářské řízení eurozóny se například projevilo jako úplné fiasko a jeho selhání vedlo k současné krizi. Kdyby bylo hospodářské řízení federálního charakteru, kdybychom měli federálního ministra financí, federální rozpočet a federální pravidla, k něčemu podobnému by určitě nedošlo. Například bychom do eurozóny nepřizvali Řecko, což umožnila diplomatická jednání, nebo bychom nepřimhouřili oči nad nefungujícím a lživým řeckým státem. Nebo by Francie a Německo nemohly porušit Pakt stability v letech 2003-2004.  Všechny by udržely na uzdě nezávislé instituce. O tom je právě federalismus. Říká se, že federalismus představuje zánik národů, ale to není pravda. Federalismus znamená pouze společné vykonávání určitých pravomocí, a to co nejefektivnějším způsobem, abychom měli ve světě patřičný vliv. Možná se z federálních institucí jednoho dne zrodí evropský národ, není to nemožné, ale potrvá to staletí.  

A co evropské občanství?

Občanství není národnost. Je to schopnost vykonávat určitá politická práva. Je jasné, že mezi těmito dvěma pojmy existuje souvislost, neboť občanství patří státním příslušníkům našich zemí. Evropské občanství stojí nad národní příslušností občanů 27 členských států a nabývá tudíž určitou míru autonomie. Ale ještě jednou, věřím, že Evropa si nepřeje, aby se z ní stal národní stát s jednou „evropskou národní identitou“. Jednoduše proto, že národnost je založena na myšlence výlučnosti: cizinec je někdo, kdo není státním příslušníkem dané země, někdo cizí a jiný, kdo nemá všechna práva. Národ se vždy definuje více ve vztahu k tomu, co není, než k tomu, co je. Je jasně vymezený a upřednostňuje své členy. Evropa se snaží vybudovat něco jiného než národ. Nedefinujeme se ve vztahu k vnějšímu okolí, definujeme se ve vztahu k tomu, co sdílíme. Je velice zajímavé, že Evropa se v mezinárodních smlouvách definuje jako soubor společných hodnot. Občan je ten, komu stát svěří toto státní občanství. Jde o určitou formu arbitrárního aktu vládní moci.  

Mělo by Turecko vstoupit do Evropské unie?

Myslím, že momentálně je třeba pozastavit proces rozšiřování vzhledem ke krizi, kterou Unie prochází. I když Brusel říká opak, politika rozšiřování nebyla úspěšná, alespoň ne pro všechny. Řecko nemělo přistoupit do EU a už vůbec ne do eurozóny, aniž by před tím provedlo hluboké strukturální reformy. Řecko je pravoslavnou zemí, kde není jasný předěl mezi veřejným a soukromým sektorem a kde je zneužívání státní moci na denním pořádku. Platí to také o Bulharsku a Rumunsku, které zápasí s úplně stejnými problémy. Mezi Evropou a pravoslavnými zeměmi existuje propast, kterou můžeme překonat jen časem. A teď si představte ten rozkol s muslimskou zemí!

Popřít tuto kulturní a politickou realitu by znamenalo vystavit se opětovnému velkému zklamání. Nejdříve je třeba, aby se Turecko modernizovalo a přijalo naše životní normy, a až potom se můžeme zase začít bavit o přistoupení do EU. Ani ve starých členských státech nebylo rozšíření dobře pochopeno a přijato. Zamítnutí ústavní smlouvy v referendech v roce 2005 bylo především negativní reakcí na rozšiřování. Ti, kteří se zasazují o větší Evropu, zapomněli, že za přistoupení se platí stále vyšší cena nejen pro nové, ale i pro stávající členy klubu. Komise se domnívala, že přijímání nových členů do EU v jednadvacátém století bude stejné jako rozšiřování EHS v padesátých letech. Ale kdepak! Evropa se prohloubila a zavedla finanční solidaritu, která předtím neexistovala. Myslím si, že bychom měli dlouhodobě pozastavit proces rozšiřování a snažit se uřídit to, co zatím máme. Je potřeba napravit chyby, například tu řeckou. Nemůžeme donekonečna dělat stejné omyly. Tím spíše, že výsledkem současné krize bude bezpochyby méně Evropy. Zanedlouho budeme mít malou Evropu se sedmnácti nebo méně, silně integrovanými členy. V každém případě se zdá, že do eurozóny ještě dlouho nikdo vstupovat nebude.

Rumunsko by mělo přijmout euro v roce 2016…

Doufám, že euro nepřijme, alespoň dokud si nevyčistí ten svůj Augiášův chlév. Nemám žádný zájem platit za Rumunsko, ve kterém řádí mafie, korupce a šedá ekonomika. Nemůžeme řecký scénář opakovat donekonečna.

S Jeanem Quatremerem si povídala Iulia Badea Guéritée

Podle autora knihy „Aux frontières de l'Europe“ (Na hranicích Evropy) se duše Starého kontinentu dá dnes nalézt jen v některých státech bývalého komunistického bloku a podél vnějších hranic EU.

Jak vás napadlo procestovat křížem krážem východní hranici Evropské unie?

PAOLO RUMIZ  Hledal jsem hranici, která by ještě skutečnou hranicí opravdu byla. Pocházím z Terstu, jsem synem hranice. Narodil jsem se v ten samý den, kdy byla kolem Terstu hranice vytvořena, 20. prosince 1947. Tato hranice byla odstraněna v den 60letého výročí jejího vybudování [vstupem několika států střední a východní Evropy do schengenského prostoru], tedy v den mých šedesátin. Ten den jsme se na sebe s mojí polskou partnerkou [fotografkou Monikou Bulajovou] podívali a řekli jsme si: „Strávili jsme šedesát let bojem za odstranění hranic a co teď budeme dělat, když už ta hranice neexistuje?“ Představovalo to úžasnou pobídku k cestě, která měla odpovědět na otázku: Kam se poděl ten tajuplný smysl tajemství, které měla hranice? Ten den, kdy jsme v poněkud přiopilém a euforickém stavu rozřezávaly staré závory na jugoslávských hranicích uprostřed lesů v údolí Rosandra, kde se nachází poslední horská chata na italské straně hranic, jsem se rozhodl, že se vydám na výzkum té skutečné hranice. Tedy na místo, kde najdu ještě opravdové pohraničníky.

Našel jste je?

A jak! Uvědomujete si to? Kdybych se na tuto cestu vydal před pětadvaceti lety nemusel bych svůj pas ukazovat, protože bych zůstal v rámci zemí Varšavské smlouvy a bývalého SSSR. Tentokrát mě čekaly neustálé vstupy a výstupy z schengenského prostoru a Evropské unie, což bylo také důvodem, proč jsem se – zvlášť mezi Norskem a Ruskem a Lotyšskem a Ruskem setkal s ostrahou hranic mnohem přísnější než před pádem Berlínské zdi. Chtěl jsme vidět, co je za tou překážkou, za tím limitem.  Člověk si rychle uvědomí, že za jednou a druhou stranou hranice není žádný rozdíl, navzdory těmto absurdním bariérám, a že ve skutečnosti hranice EU protíná celou řadu přeshraničních regionů s překrásnými jmény  jako Kuronsko [v Lotyšsku] či Botten [Skandinávie] anebo Dobrudža [Rumunsko/Bulharsko], které existovaly před horečkou v podobě nacionalistických zápalů 19. století a které představují skutečné jádro kontinentu.

Říká se, že geografický střed Evropy je někde na západě Ukrajiny...

Evropa má vícero středů: jedno v Litvě, další v Karpatech a jedno i v Polsku ... Záleží to na tom, jak Evropu měříme. Jisté je to, že je větší do délky než do šířky. Střed Evropy dnes není nic jiného než vybledlá imitace Západu, i když v něm najdeme silné stopy Východu. Tuto směs slovanství a judaismu, která je hlubokou duší Evropy, jsem nenalezl nikde jinde než v těchto pohraničních regionech. Právě tam podle mě bije srdce Evropy, tak jak jsem jej slyšel a hledal. Určitá mateřská ženskost, velké řeky, to vše jsem našel v Rusku, na Ukrajině a v Polsku.

Z vašeho vypravování vyzařuje téměř nespoutaná láska ke slovanskému duchu a životnímu stylu osob, které jste během putování potkal. A určité znechucení z některých aspektů západní Evropy. Jaký je její problém?

Je to svět mnohem homogennější, falešnější, jakoby na celuloidu, čas v něm běží stále rychleji a spotřebovává jej záplava emailů a textovek do takové míry, že jsme ztratili kontakt s půdou, rusky „zemlja“, což je ostatně pojem, který mě spolu s „vodou“ pronásledoval během celého mého putování.

Ve vaší knize opěvujete ryzost obyvatel těchto pohraničních oblastí. Přesto si mnoho z nich nepřeje nic jiného než žít v západní Evropě, či alespoň přijmout západní životní styl.

To se samozřejmě nesmí opomenout. Aniž bychom jim chtěli říct, ať si promnou oči, můžeme jim připomenout, že na této straně hranice také není vše růžové. Starší lidé si to uvědomují: Zjišťují, že solidarita, kterou se vztahy mezi lidmi vyznačovaly, už u „pozápadněné“ mládeže neexistuje.

V knize také často zmiňujete „slovanskou duši“. Jak byste ji definoval?

Slované si uvědomují, že nejsou mozkem kontinentu, ale jeho vnitřnostmi. Dávají volný průchod svým instinktům, a to může vyústit v neuvěřitelnou agresivitu, ale také v nezapomenutelnou něžnost v ostatních situacích. Ve své knize vyprávím jeden zážitek z Minsku, kde za jedním harmonikářem přišla skupina mladých žen a vyzvali ho se slovy: „Igore, rozplakej nás!“ To by nikdo ze Západu nikdy neudělal. Nechal by si zahrát nějakou písničku, kterou by umrtvil svůj příliš drahý život, příliš zbavený smyslu. Co se mi u Slovanů líbí, je oddělení ponuré části jejich života od melancholie.

Změnilo Evropu rozšíření Unie o desítku postkomunistických států?

Ano, protože přispěli pořádně silnou dávkou nacionalismu: Z tohoto hlediska jsou Poláci katastrofou. Ten pocit, že jsou mučednickým národem, který vzdoroval komunistickému molochu. Znovuobjevili nacionalismus po zániku nacionalismu. V Polsku to má patologické rozměry. Je to sebestředný svět. To, co se stalo s letadlem prezidenta Lecha Kaczynského [které spadlo v dubnu 2010 u Smolensku] je toho příkladem: Ani nápad, abychom byli před Rusy za blbce!  

Ve vaší knize kritizujete Evropu a její instituce…

Evropě a Itálii vyčítám, že spí a nevnímají nacionalistické a odstředivé síly, které jimi cloumají. Nevzali jsme si ponaučení z Balkánu: Stačí ukázat prstem na nepřítele a omezenci jej za nepřítele skutečně považovat budou. Dnes nic selhávající vládnoucí politické třídě, která by chtěla  převést politickou páku převést v páku etnickou, ale ani my nemáme vůči kritikám protilátku. Z tohoto pohledu je Itálie – stejně jako Belgie – rizikovou oblastí. Vyskytuje se tam vyhrocená regionalistická viktimizace. Jde o určitou zahořklost periferie vůči centru.

Rozhovor uskutečnil Gian Paolo Accardo.

Uplynulou sobotu byly v Kapucínské hrobce ve Vídni uloženy ostatky Otto Habsburského, syna posledního rakouského císaře Karla, dlouholetého člena Evropského parlamentu, přesvědčeného Evropana a demokrata, stoupence sjednocené Evropy, která by odolala vnitřním i vnějším ohrožením.

Otto se narodil roku 1912 a když jeho otec Karel I. nastoupil po smrti Františka Josefa v roce 1916 na rakouský trůn, stal se Otto následníkem trůnu a tím i posledním českým korunním princem.

Bylo to ovšem v době, kdy první světová válka byla v polovině a rakouská říše měla zahynout v této apokalypse, ke které sice rakouský trůn neuváženě přispěl, ale kterou rozhodně nechtěl (Rakousko bylo ze všech aktérů 1. sv. války nejméně militaristický stát). Karel I., který se po svém nástupu na trůn snažil o uzavření míru a federalizaci říše, skončil nakonec v exilu na Madeiře, kde v roce 1922 zemřel. Jeho syn Otto Hasburský se pak celý život snažil vystupovat za práva evropských národů ve svazku založeném na stejném kulturním základě, který je propojen jedním hospodářským prostorem.

Nesvázán úzkým pohledem národního egoismu dovedl jako jeden z mála evropských politiků záhy rozpoznat nebezpečí, které Evropě hrozí ze strany národního socialismu a komunismu a proti těmto totalitním hnutím podporoval sjednocenou Evropu, která by chránila individualitu evropských národů před nároky universalistických totalitních ideologií.  

Otto byl nejen Evropan, ale i Habsburk, což v jeho případě bylo jedno a totéž. Dobová československá propaganda po první světové válce pochopitelně líčila habsburskou monarchii pokud možno v černých barvách, my bychom s odstupem bez mála sta let na ni měli shlížet objektivněji. Rakousko-Uhersko nebyla uzurpační velmoc jako Rusko nebo Německo. Do svazku rakouských zemí jsme kdysi vstoupili dobrovolně a pod ochrannými křídly monarchie české země, oslabené krizí českého státu v 15. a 16. století, přežily až do moderní doby. V 2. polovině 19. století dosáhli Češi v rakouské monarchii takové kulturní, hospodářské a politické úrovně, že byli schopni se v roce 1918 osamostatnit.

Celý článek Petra Placáka čtěte na stránce portálu Euroskop.cz, ZDE.

„Naša cesta do Európy je ešte dlhá,“ zdôraznil chorvátsky denník Novi List v článku z 13. júna 2011 ako reakciu na prvý chorvátsky Gay Pride, ktorý sa skončil násilím. „Hádzanie dlažbových kociek na mierumilovných občanov, na Európanov – túto scénu sme tento víkend mohli vidieť v Splite!“, napísal Novi List. Denník taktiež podotkol, že taký výrazný nesúhlas s touto manifestáciou by pre Chorvátsko mohol predstavovať prekážku pre vstup do EÚ.

Na Slovensku, ktoré je už niekoľko rokov plnohodnotým členom Únie, je podľa všetkého táto téma vnímaná odlišne: zatiaľ čo sa dvadsiati veľvyslanci žijúci na Slovensku podpísali pod vyhlásenie, v ktorom podporujú účastníkov Dúhového pochodu, a v ktorom sa „tešia z prínosu LGBT komunity do našej spoločnosti,“ sú to práve slovenskí občania, kto sa rozhodol vyjadriť svoj nesúhlas. Skupina konzervatívcov, vrátane redaktorov .týždeň a SME, ktorá napadla týchto veľvyslancov v otvorenom liste, uvádza, že „nastoľovanie kontroverznych tém,“ akou je aj podpora tejto akcie, oslabuje porozumenie medzi národmi. Zdá sa teda, že hoci Slováci (už) po sebe nehádžu dlažbové kocky, aj tak stále nachádzajú spôsoby, ako napadnúť účastníkov a podporovateľov tejto akcie.

Gros listu sa opiera o presvedčenie, že postoj veľvyslancov „je vyjadrením podpory pre požiadavky organizátorov tejto akcie, ako ich títo tlmočia v slovenských médiách.“ Signatári sa v ňom teda nevyjadrujú priamo k vyhláseniu, ale najmä k spomínaným požiadavkám, prezentovaným učastníkmi Pochodu a nie diplomatmi. Autori listu nesúhlasia s nastolením radikálnej zmeny pohľadu na tradičné hodnoty, ktorý je vlastný účastníkom – je však zaujímavé si všimnúť, že obsah veľvyslaneckého vyhlásenia o podpore ľudských práv, na ktoré reagujú, nie je v liste zmienený ani raz.

 Keďže list nereaguje na nijakú časť vyhlásenia, môžme sa jedine domnievať, že kritickou je zrejme formulácia „My, členovia medzinárodnej komunity, stojíme obrazne aj doslovne na strane účastníkov pochodu, ktorí sa pokojne zhromaždia, aby sa verejne zastali svojich ľudských práv.“ Takisto sa môžme domnievať, že ak ju autori neuviedli vo svojom liste, je to preto, že z nej vôbec nevyplýva, že diplomati bez rozmyslenia podporujú všetky aktivity a všetky požiadavky účastníkov práve tak, ako ich títo tlmočia v médiách. Rovnako sa z tejto formulácie nedá dedukovať, že podpísaní veľvyslanci si želajú alebo neželajú zavedenie akéhokoľvek zákona alebo opatrenia, ako im je to vyčítané. Toto vyhlásenie sa vzťahuje výlučne k právu účastníkov organizovať manifestáciu a dožadovať sa tak svojich ľudských práv a nie je možné z neho odvodiť prípadné politické ani ideologické presvedčenie jej autorov. Preto aj „export ideológíi“, z ktorého následne autori obviňujú diplomatov, nemá nijaké opodstatnenie. 

Ďalším špecifikom listu je dôraz, ktorý autori kladú na svoju „povinnosť“ vyjadriť sa k správaniu diplomatov: „Veríme, že v budúcnosti nebudeme musieť reagovať na Vaše aktivity spôsobom, akým sme museli reagovať dnes,“ napomínajú veľvyslancov, odvolávajúc sa na svoju „povinnosť“ reagovať. Problémom však je, že sa v skutočnosti nejedná o povinnosť, ale o ich slobodné rozhodnutie reagovať na vyhlásenie, s ktorým nesúhlasia. Výrazy typu „veríme, že nebudeme musieť reagovať“ a „museli sme reagovať“ (takisto ako aj všetky iné použitia slovesa musieť) nemajú teda v tomto kontexte žiadny význam, keďže nie sú postavené na nijakom reálnom oprávnení a ani na nijakej povinnosti.

Je teda dobré sa zamyslieť nad argumentáciou autorov listu, ktorá sa neopiera o nijaké časti vyhlásenia. Dodajme ešte, že podľa slovenského denníka Pravda „veľvyslanci Holandska, Nórka, Dánska v spoločnej reakcii konštatovali, že základné ľudské práva, vrátane práv LGBT nie sú záležitosťou vnútornej politiky, ale Všeobecnej deklarácie ľudských práv.“

Aféra sexuální agrese Dominika Strauss-Kahna, bývalého šéfa Mezinárodního měnového fondu, který údajně napadl pokojskou newyorského hotelu, je pro média zlatým dolem. Už týden vévodí titulním stranám Strauss-Kahnova bílá hlava a pozvedlé, černé husté obočí. “Strauss-Kahn obviněn, ale propuštěn na kauci,” píše dnes v titulku Figaro, zatímco Libération je údernější: “Obviněn, propuštěn.” Pro francouzská média se skandál, který patří svou podstatou spíše do bulváru, stal seriozním tématem také proto, že Strauss-Kahn byl socialistickým kandidátem a největším rivalem Nicolase Sarkozyho v prezidentských volbách roku 2012, “aféra DSK” tak přímo ovlivnila politický život země. Co je však na celé věci zarážející, že i ty nejserióznější média se snaží z tématu vyždímat maximum a přispívají k tomu, že se z obvinění vysoce postaveného muže stává médii uměle vyživovaná reality show, kterou diváci mohou sledovat v přímém přenosu.

Když si v noci pustíte francouzskou televizi a prosurfujete několika kanály, nestačíte se divit – v debatních pořadech se o ničem jiném nemluví. “Věří ještě někdo ze zde přítomných v Strauss-Kahnovu nevinu?” táže se moderátor novinářů, komentátorů či sexuologů ve studiu, jako kdyby to měli být oni, kdo rozhodnou o vině či nevině bývalého šéfa IMF. To potom opravdu nejsem daleko od toho, aby televizní stanice zapojili do debaty i diváky, kteří by tak mohli posílat své hlasy jako u Eurovize. Stal se Strauss-Kahna obětí americké justice? Nebo je to sexuální deviant, který zneužil svou moc a postavení? Je třeba jej vykastrovat? Z milionů diváků, kteří lační po špatném vkusu a špíně slavných a vysoce postavených lidí, mohou média udělat na chvíli soudce.

Televize navíc ušetří na tom, že příběh nemusejí vymýšlet a produkovat – realita jim ho poskytne zcela zdarma. Média dělají z vážných věcí zábavu. Co naplat, že to celé postrádá novinářskou etiku. Důležité přeci je, aby se lidé bavili, nebo ne? Zatímco si diváci u televizních obrazovek budou nervozitou a napětím okusovat nehty, pařížští levicoví intelektuálové mohou v kavárnách rozvíjet úvahy nad tím, že Strauss-Kahnova kauza je symptomatická pro dnešní dobu neoliberalismu, v které se nejvyšší představitelé světových finančních institucí chovají jakoby jim patřil svět i s pokojskými luxusních hotelů. 


Filmový festival v Cannes, který končí tuto neděli 22. května, mediálně předčil “Kahn Festival”, který nějakou dobu zajisté ještě potrvá. Po obvinění, zatčení, výslechu, propuštění na kauci nyní sledujeme další epizodu reality show: Kdo Strauss-Kahn nahradí ve funkci šéfa IMF? Nejlepší výběr z tisku sledujte, kde jinde než na Presseurop!

Server Eurointelligence.com píše o tom, že portugalské banky už nechtějí půjčovat tamějšímu státu a kupovat si jakékoli státní dluhopisy.

Banky tlačí na vládu, aby požádala Evropskou komisi o „přemosťovací půjčku“, jenže komise pravila, že to vůbec nepřichází v úvahu. Dnes už je sice jasné, že Portugalsko požádá o půjčku ze záchranného valu EFSF, jenže než se taková půjčka tzv. zprocesuje, může to trvat několik týdnů či možná měsíců. Mezitím letí úrokové míry nahoru jako raketa a do toho budou v Portugalsku volby a žádost o půjčku z ochranného valu bude muset podat prezident zastupující udržovací vládu. Mnozí analytici už připouštějí, že je možné, že Portugalsko bude první zemí v Unii, která bude čelit „divokému bankrotu“ (disorderly default).

Já bych si osobně tipnul, že v poslední instanci – i když to nebude hezké – se situace bude „řešit“ nějak „prozatímně monetárně“ ze strany Evropské centrální banky, která bude brát portugalské dluhopisy do zástavy.

Konečně to někdo napsal či řekl tzv. natvrdo: příběh Slovenska posledního desetiletí je příběhem neobyčejného zázraku a úspěchu. Obyčejně zde dávám prokliky na anglosaský tisk, dnes si dovolím upozornit na skvělý článek Luboše Palaty z Lidových novin pro slovenský deník SME. (...)

Celý článek čtěte na stránkách Respektu, ZDE.

Z důchodové reformy se stala fraška a v zemi vypukl mírný chaos. Vysvětlení, proč je třeba plošně zvýšit sazbu DPH nejprve na 20 % teď už to je zas 17, 5 %, by se v politicích jeden nedořezal. Prostě všechno zdraží, a neptejme se proč. To, že se výrazné zdražení dotkne i knih a tisku se ale nelíbí českým nakladatelům, kteří se naprosto legitimně rozhodli proti zvýšení DPH postavit s nadějí, že se jim třeba podaří na knihy a tisk vyjednat výjimku. „Zvýšení DPH na knihy bude mít mimořádně nepříznivý vliv na českou knižní produkci, na čtenářské návyky a následně i na celkovou vzdělanost celé společnosti,“ argumentují ve výzvě na obranu knih. K nim se pak přidali i šéfredaktoři českých deníků a týdeníků, kteří českým politikům poslali otevřený dopis, v němž je vyzvali k zachování současné daně, a to vše s přesvědčením, „že tisk zastává nezastupitelnou roli ve svobodné výměně názorů a informací“ a tím tak přispívá k demokratické společnosti. Dnes, poté co se koaliční vláda shodla na konečné podobě reformy, je nicméně jasné, že od roku 2013 nebude možná žádná výjimka, ať už by byla jakkoliv prospěšná naší kulturní vzdělanosti či demokracii. Místo plošného zdražování, se něco zdraží, něco zlevní, prostě takový politický kompromis...

Kde zůstala Evropa? Někdy se evropská snaha regulovat legislativu jednotlivých členských států zdá trochu za vlasy přitažená. V případě zvyšování DPH na ceny knih a tisku by byla však velice vítána. Česká republika by se opět mohla radostně vzdát části své suverenity, o kterou se vždy tak silně obává a bylo by to jen k jejímu prospěchu. Nakonec podívejme se, jak to chodí v ostatních členských státech: „Průměr DPH na knihy ve vyspělých evropských zemích je mezi 5–6 %. Ve čtyřiadvaceti zemích ze sedmadvaceti zemí EU není DPH na knihy vyšší než 10 % a vyšší sazba než 12 % se naopak uplatňuje pouze v Dánsku a Bulharsku. Nulové DPH se na knihy uplatňuje ve Velké Británii, Irsku, Norsku a Chorvatsku. V osmi zemích EU (jedná se vesměs o menší země, vědomé si nutnosti podpory národní kultury – Maďarsko, Švédsko, Řecko, Estonsko, Finsko, Litva, Rumunsko a Lotyšsko) se na knihy uplatňuje nižší DPH než na potraviny!“ předkládají fakta čeští nakladatelé, a dále upozorňují nato, že by Česká republika pravděpodobně zařadí mezi země jako jsou Bulharsko (20 %), Albánie (20 %), Ukrajina (20 %) či Bělorusko (18 %). Máme se opět na co těšit. Snad nás nakonec zachrání elektronické knihy a internet. Pokud se tedy naši politici nerozhodnout přestřihnout nám internetové připojení…

Pro Turecko byla Evropa poslední století vzorem, ke kterému vzhlíželo nejen v oblasti vzdělávání, literatury či umění. Dnes se však sen o ideální Evropě rozplynul. Orhan Pamuk, turecký spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu, v listu Guardian vysvětluje proč, poukazujíc na rostoucí bezohlednost Evropy vůči přistěhovalcům.  

„Jako dítě jsem v 50. a 60. letech v učebnicích čítával, že Evropa je zaslíbenou zemí legend. Když Mustafa Kemal Atatürk budoval svou novou republiku na troskách otomanské říše, která byla během první světové války rozbita a rozdrobena, bojoval sice proti řecké armádě, ale s podporou vlastní armády později zavedl spoustu sociálních a kulturních modernizačních reforem, které nebyly proti, nýbrž proevropské. Ve snaze legitimizovat tyto reformy, které pomohly posílit nové elity tureckého státu, jsme byli vyzváni, abychom tento krásný západní sen přijali a šli za ním."

„Avšak tento sen o ideální Evropě, který byl kdysi natolik silný, že v něj ve skrytu duše věřili i naši nejvíce protizápadní myslitelé a politici, dnes uvadl. Možná je to tím, že Turecko dnes není tak chudé, jak kdysi bývalo. Anebo by to mohlo být tím, že už není rolnickou společností ovládanou armádou, ale dynamickým národem se silnou občanskou společností. V posledních letech zde samozřejmě došlo ke zpomalení rozhovorů mezi Tureckem a Evropskou unií a řešení je v nedohlednu. Ani v Evropě, ani v Turecku neexistuje realistická naděje, že Turecko v dohledné době do Evropy vstoupí."

Pro Pamuka je Evropa „zmatená ze svých vlastních vnitřních problémů." Ve srovnání s Američany má Evropa "menší zkušenost se soužitím s lidmi, jejichž náboženství, barva kůže, kulturní identita jsou odlišné" a jako příklad uvádí nedávné diskuze o integraci a multikulturalismu v Německu.

Při pohledu na Istanbul, „který se každým rokem stává o něco komplexnějším a kosmopolitnějším a který dnes přitahuje imigranty z celé Asie a Afriky", Pamuk dochází k tomuto závěru: „chudí, nezaměstnaní a bezbranní přistěhovalci z Asie a Afriky, kteří hledají nová místa k životu a k práci, nemohou být drženi od Evropy donekonečna. Vyšší zdi, zpřísnění výdeje víz a lodě hlídkující na hranicích ve stále vyšším počtu den zúčtování jen o něco odloží. Nejhorší na tom však je, že protiimigrační politika a předsudky již ničí klíčové hodnoty, které Evropu učinily tím, čím je."

„Dá se pochopit, že Evropa může trpět úzkostí, či dokonce panikou ve snaze zachovat si své kulturní tradice, (...) a udržet si výhody získané během dlouhých staletí třídního konfliktu, kolonialismu a bratrovražedných válek. Ale pokud je to opravdu kvůli vlastní ochraně, má se Evropa skutečně uzavřít sama do sebe, anebo by měla mít raději na paměti své klíčové hodnoty, které ji kdysi učinily těžištěm světového intelektuálního života?"

Článek vyšel v listu The Guardian a je součástí série Má Evropa, připravované ve spolupráci s Presseurop.

Minulý měsíc oznámil německý ministr obrany Karl-Theodor zu Guttenberg před armádními důstojníky v Drážďanech, že Německo k 1. červenci příštího roku zruší povinnou vojenskou službu. Branná povinnost má sice podle návrhu nadále zůstat zakotvena v německé ústavě, jen by nebyla uplatňována.

Německo je jednou z mála zemí Evropské unie, kde stále ještě platí všeobecná branná povinnost pro muže od 18 let věku. Kromě Němců mají brannou povinnost například ještě Dánové, Rakušané, Řekové nebo Estonci – v České republice byla zrušena před pěti lety. Když se podíváme na mapu světa zemí, kde je dosud branná povinnost, tak červeně je označena skoro celá Asie s výjimkou Indie, pak většina Afriky, kromě jejího jižního cípu, a celá Latinská Amerika – mimo Chile a Argentinu.

Branná povinnost, "vynález" novověku

Všeobecná branná povinnost se ve 20. století stala de facto pastí, ve které mohla uvíznout jakákoli osoba mužského pohlaví, která se na základě běhu vnějších událostí ocitla uprostřed autoritativního státu. Muž, který jinak neměl s režimem zhola nic společného, byl tak přinucen účastnit se jeho válečného dobrodružství, ať už v uniformě německého wehrmachtu, sovětské rudé armády nebo třeba polské lidové armády v srpnu 1968. V roce 1981 se mohlo snadno stát, že by se čeští mladíci, kteří měli tu smůlu, že byli zrovna na vojně, museli se zbraní v ruce zúčastnit pacifikace Polska, protože jinak by je čekal vojenský soud, který je mohl v době ohrožení státu odsoudit k trestu smrti.

Tento státní moloch, který vše požírá, je ovšem výdobytek novověku – „temný“ středověk, jak nás po léta učili ve školních škamnách, něco podobného neznal. Válčení bylo založeno na složitém systému bilaterálních a multilaterálních smluv, uzavřených mezi suverénem, tedy legitimním vládcem daného území, a jeho leníky.

Smluvně se upravovaly věci, které by v době moderních režimů, a to nejen diktátorských, ale stejně tak i demokratických, byly nemyslitelné. Povinnost vojenského tažení se například omezovala podle délky doby tažení, oblasti válčení či okruhem osob, které jsou povinny se tažení zúčastnit, případně za jakých podmínek se může dotyčná osoba vykoupit, za jakých okolností může vůbec panovník požadovat válečné tažení, proti jakému nepříteli je možno vytáhnout do boje, jak často, v jaké roční době a na jak dlouho je možno svolat vojsko, s jakou výzbrojí a vystrojí se mají účastníci tažení dostavit atd. atp.

Teorie spravedlivé války

Omezeno bylo ovšem už samotné vyhlášení války, což se ve středověku vyvinulo v samotnou teorii tzv. spravedlivé války, která vycházela z učení jednoho z nejvýznamnějších raně křesťanských teologů sv. Augustina. Podle Augustina je válka vždy bezprávím, když vojevůdce vedou zvrácené záměry a citové podněty, žádost, krutá pomstychtivost, nesmiřitelné a nesmiřující myšlení, vzpurná zlost, touha po moci nebo ctižádost. Válku lze ospravedlnit jen tehdy, když v ní chybí hříšné motivy a snaha získat kořist. Proto má mít voják svůj žold. Podle Augustina jsou nejdůležitější positivní cíle: obnova míru a narušeného řádu a spravedlnosti.

V praxi se pochopitelně tyto universální zásady často porušovaly, stejně jako se dnes porušuje mezinárodní právo. To však nic nemění na podstatě věci, kterým je většinová shoda na existenci nadosobního morální řád, ke kterému se může daná společnost vztahovat a který je v obecném dobru nutno dodržovat, chránit a bránit.

Zrušení či pozastavení všeobecné branné povinnosti je tedy vlastně takový návrat ke středověku. Není na tom vůbec nic paradoxního, protože universální středověká křesťanská společnost řešila obdobné problémy mezinárodní a nadnárodní povahy, které řešíme i my dnes po skončení éry národních států, které nebyly ničím omezeny.

Jakápak krize, mohli se ptát minulý víkend návštěvníci jednoho ze tří nejvýznamějších veletrhů moderního a současného umění FIAC, jehož 37. ročník se i letos konal pod prosklenou kopulí pařížského Le Grand palais a na prvním nádvoří Louvru. Téměř 200 galerií představilo výtvarné práce více než 3500 umělců. Návštěvníků bylo tolik, že v se neděli odpoledne mezi výstavními stánky nedalo prakticky projít. Útočištěm se  pak staly Tuilerijské zahrady, které pojily obě místa konání, a kde byly vystaveny povedené monumentální sochy od umělců, jejichž jména jsou amatérům umění dobře známá: Ugo Rondinone či Subodh Gupta. Zajímavá byla i obří skultptura Mounira Fatmi, nazvaná „Miluji Ameriku, pocta Jacquesu Derridovi“, znázorňující dekonstrukci americké vlajky a připomínající paličkovou hru mikádo v obřím provedení. Mohla totiž být výtvarným ztvárněním dojmu, který tu se vznášel vzduchem: Paříž porazila (rozkládající se) New York i Londýn a stala se tak znovu světovým uměleckým hlavním městem.

Fiac vyšel letos ze stínu mnohem mladšího londýnského veletrhu Freeze Art Faire. Nasvědčuje tomu hned několika skutečností.Tak například věhlasný newyorský galerista Larry Gagosian tento podzim otevřel svou luxusní pařížskou pobočku v blízkosti Elysejského paláce výstavou amerického poválečného umělce Cy Twomblyho. V Museum moderního umění města Paříže nyní probíhá velká retrospektivní výstava Jean-Michela Basquiata, jenž je v žebříčku Artprice uveden dnes jako nejdražší umělec. V Grand palais je až do ledna k vidění největší retrospektiva Clauda Moneta, Centre Pompidou věnuje retrospektivní výstavu francouzskému umělci Armanovi a zároveň představuje práce umělců, o nichž se právě mluví: Gabriela Orozca a Sâadana Afifa. Palais de Tokyo – muzeum určené nejmladší tvorbě, otevřelo nový obří suterénní prostor „la Friche“, kde budou v následujících měsících představena videa Francouzsky Sophie Calleové a Izraelce Amose Gitaie. A to je jen hrubý přehled současného pařížského uměleckého dění, nemluvě o všech salonech Fiac off, které vyrostly jako letos houby po dešti.